Dějiny pivovarnictví v Čechách (1/2)

S příchodem Čechů do českých zemí byla přinesena také příprava chmeleného piva. Ačkoliv v Čechách není mnoho obcí, kterých by název napovídal o výrobě piva, podobně jako jsou názvy měst po jiných řemeslech, zato však mnoho z nich má své pojmenování po chmelu, případně chmelnicích. To nasvědčuje tomu, že se už ve starých dobách u nás ve velké míře chmel pěstoval. Důvod proč naše stará města namají svůj název odvozený od podstatného jména "pivo", je pravděpodobně v tom, že pivo bylo příliš obecný název a že si ho každý připravoval sám, takže této obecnosti si nikdo nevšímal.

Nejstarší zmínka o vaření piva v Čechách je v "Zakládací listině Vyšehradské kapituly" (asi r. 1088). V ní jsou dokonce jmenováni pivovařiči Sobík, Šešůra a Častoň z osady Trávník. Mimo jiné se zde uvádí také pivovarský desátek a desátek z chmele z obce Desné, určené ve prospěch kapituly. Kníže Břetislav I. udělil r. 1039 nadační listinou kapitule v Staré Boleslavi desátý díl chmele od svých sedláků vrchnostenských dvorů v Žatci a v Staré i Mladé Boleslavi.

Pivo bývalo už tehdy obvyklou životní potřebou. Například kníže Soběslav I. určil pro každého kanovníka na Vyšehradě mimo jiné týdně vědro medu a piva. Kanovníci, konající služby boží v Praze u sv. Jiří, dostávali o vánocích m.j. po 2 pintách vína a piva za 6 haléřů. O Třech králích chodívali s proboštem na koledu k abatyši, která jim darovala 36 grogů a vína a piva bez odměření. Olomoucký biskup Bruno povoluje r. 1258 a 1267 dvaceti chudým zpěvákům po celý rok chléb a pivo. Na českých knížecích statcích se v nejstarších dobách vaří pivo a připravuje medovina. V podhradí žup byly várečné krčmy (taberna braxatilis), které vařily a prodávaly pivo pro domácí i přespolní. Později Sv. Vojtěch zapověděl vaření piva pod trestem vyobcování z církve a až teprve papež Inocenc IV zrušil, po prosbách krále Václava I. tuto klatbu. Ze starých zápisů lze také vyčíst, že poddaní kláštera Ostrovského (r.1388) a také robotníci v Úhonci dostávali k snídani chléb, sýr a pivo. Mnoho zmínek o pivovarech, sladovnách, hvozdech, sklepích, dokonce i lednicích je v listinách z 18. a 19. století.

Když byla v Čechách a na Moravě zakládána města, nemluví se v městských privilegiích o žádné živnosti tak často, jako o vaření piva, neboť z této živnosti byl velký zisk královské komoře, obcím a některým měšťanům. Vaření piva bylo považováno za nejdůležitější a nejpoplatnější městskou živnost. Výnosnost městských živností závisela na "mílovém právu", t.zn. že na míly kolem města nemohlo být žádné stejné městské živnosti, ani žádný pivovar. To bylo hlídáno pod velkými pokutami, protože královská komora nechtěla přijít o svůj snadný zisk.

Ačkoliv mílové právo nebylo privilegií každého královského města, (městu Opavě bylo uděleno r. 1224, Hodonínu r.1228, Olomouci r. 1230, Kroměříži r. 1240, Brnu r. 1243, Znojmu r. 1278, Šumperku r. 1391), přesto se mnoho měst snažilo získat od králů vzláštní listiny, aby na míli kolem města nebyly trpěny pivovary a krčmy.

Král Jan Lucemburský udělil "mílové právo" staroměstským Pražanům, což bylo potvrzeno i králem Zikmundem. Novoměstským pražanům "mílové právo" udělil Karel IV. Hradečtí ho měli od krále Jana. Podobné listiny od něj obdrželi také města Klatovy, Vodňany, Litoměřice, Nymburk, Louny, Písek, Čáslav, Kadaň, Most aj. Od Karla IV. obdrželi "právo mílové" i další města, např. Slaný, Kouřim, Ústí, Žatec aj. Karel IV. věnoval značnou péči řemeslným cechlům, které podporoval. Do řemelsného cechu mohl vstoupit každý, kdo chtěl ve městě nebo v obvodě jedné míle kolem města vykonávat nějaké řemeslo, nebo kupectví. Od krále Václava IV. obdrželi mílové právo další města jako např. Kolín, Domažlice, Budějovice, Mělník aj., od Zikmunda Tábor, Brod, Mýto a Beroun, od Vladislava II. Stříbro, Nové Strašecí a některá další.

O podobné výsady a práva, jako měla královská města, usilovala také šlechta, která začala s královským povolením na na svých panstvích zakládat poddanská města. Avšak nejen na svých poddaných městech, ale i mimo ně zakládala na újmu privilegií měst královských sladovny, pivovary a krčmy, což podnítilo značné spory. Když v bitvě u Lipan (1436) zvítězila šlechta a rytíři nad táborským lidem, začali utiskovat ještě více své poddané a nevyhnuli se ani svobodným městům. Pomohla jim v tom také vláda slabého krále Vladislava II., který r. 1502 zakázal měšťanům stavět pivovary na cizích statcích. Mezi městy a šlechtou nastaly boje, které trvaly od r. 1484 až do r. 1517. V těchto bojích šlo kromě práva o sněmovní hlas pro stav měšťanský, hlavně o právo vaření piva. Ke zmírnění napětí došlo až r. 1517 tzv. smlouvou "Svatováclavskou". Ta však neměla povahu řádné dohody, spor ukončen nebyl, pouze o 6 let odložen.

Díky tomu, že města nemusela přepustit všechna práva vaření piva šlechtě, přece jen smlouvou svatováclavskou byl zemi relativní klid. Královská města ale přišla o výhradní právo na vaření piva. Důsledkom toho bylo, že v Čechách a na Moravě nastal velký pokrok v hospodářství. Šlechta, která zakládala ve svých městech pivovary, pak přenechávala za určité poplatky vaření piva obcím. Tím se i v poddaných městech zámožnost měšťanů a obecní zisky zvyšovaly. Pokud ale šlechta neměla ve svobodných městech vlastní domy, pivo tam vařit nemohla, ledaže by získala práva a břemena městská.

Ve městech býval určitý počet nákladníků, vlastníků pivovaru, anebo těch, kteří si zakoupili pouze právo na vaření piva. (Začátek prvních společenství na základě podílnickém.) Právo vařit pivo zůstávalo na domech, které se proto hodnotily čtyřikrát více, než obyčejné městské domy. Pivovary byly prodávány tak, že kopa užitku z nich se hodnotila po 15 kopách grošů. (např. na Zvíkovsku se r. 1574 prodávalo týdně 12 sudů piva a užitek z každého sudu činil 10 grošů, tedy týdně 2 kopy. Při 52 várkách činil užitek 104 kopy a jelikož užitková kopa se hodnotila 15 kopami grošů, činila cena pivovaru 1560 kop grošů)

Nákladníci vařívali pivo po střídě. Tj. že každou várku vařil jeden ze spoluvlastníků podle určitého pořadí a také podle jisté míry, která nesměla být překračována. Poddaná města, tedy várečníci platily poplatky vrchnostem podle ujednání, nebo se zřetelem ke svým výsadám, a to z každé várky. Posudné (pobečné) se platilo králům podle sněmovního nálezu jako pomoc, za kterou králové děkovali zvláštními reverzy. Na úhradu válečných a jiných potřeb se vždy hledaly příjmy. Jedním ze zdrojů velkých příjmu bylo samozřejmě i pivo.

Za císaře Leopolda r. 1658 byli stavové žádáni nejen o peníze, ale i o souhlas, aby pro přechny časy mohl vybírati "pivní tác", neboli pobečovné. Za Marie Terezie bylo městům ponecháno povolení, aby mohla vybírat tác z piva a vína.

Ve Slezsku r. 1504 bylo sjednáno, že žádný duchovní, nebo světský příslušník stavu nemá ke škodě druhých zřizovat krčmy. Město Těšín, které právo mílové mělo, mohlo vařit pivo pouze z ječmene. Od druhé poloviny 15. století mohl panovník povolovat vyrábět také pivo z pšenice. To si později vymohli také těšínští měšťané, což ji potvrdil r. 1521 vévoda Kazimír a o 2 roky později jim určil i místa, do kterých mohou pivo prodávat. Roku 1565 vévoda Václav Adam potvrdil usnesení těšínské obci, jakým způsobem a pořádkem mohou měšťané pivo v pivovarech vařit. Ve Slezsku se vaření piva uznávalo za právo zeměpána. Nikdo nesměl tohoto práva užívat, kdo neměl udělenu výsadu. Proto si šlechta pospíšila a koupí toto právo ještě za Leopolda I. získala.

pokračování >>> list 2 <<<